Tuto únorovou středu (19.2.2020) jsme opět zasvětili mládí. Tentokrát jsme si na pomoc vzali stříbro.

Ne že by nám vedení rozdávalo hrsti tohoto drahého kovu. Zvolili jsme jen malé neviditelné kousíčky stříbra. Pomohli nám vrátit se do doby, kdy již nežili dinosauři, jak se domnívají naše vnoučata. Do doby kdy digitální media nebyla popsána ani v knihách Julese Gabriela Verne. Do doby kdy se přelomové životní okamžiky zachycovaly na papír pokrytý nánosem dusičnanu stříbrného. Těmto papírům se říkalo fotky a foťáky k tomu nepotřebovaly žádné blbé jedničky a nuly.

Fotky tvořily celou náplň našeho setkání v klubovně. Uvědomělí kamarádi dokonce na toto setkání zajistili i omamný mok z moravských vinic. Oficiálně byl určen pro přípitek těm, co si ještě pamatují datum svého únorového narození. Ve skutečnosti sloužil tento rituál k utlumení bolestných pohledů na výsledek práce času na našich současných tělech. Dokonce i bez brýlí všichni vnímali ten podstatný rozdíl mezi naším byť jen vrženým stínem a konturou namalovanou bezohledným světlem na fotografický papír. Kterákoli přinesená fotografie však mohla po zvětšení okamžitě krášlit národní galerii. Na každé byl totiž zachycen nezapomenutelný okamžik našich životů. Naše svatba.

Vedení spolku tyto dech beroucí okamžiky ještě prohloubilo opětovným tréninkem mozkových buněk. Svatební fotografie byly uloženy v očíslovaných obálkách a našim úkolem bylo poznat šťastnou nevěstu nebo ženicha. Vše jsme to zvládli na 100%. Dokonce i podstrčenou svatební fotku neznámého bratra našeho známého klubového kontrolního orgánu nepoznalo 100% přítomných členů.

Nakonec jsme se shodli na tom, že i když stříbra na fotopapíře bylo málo, přesto jsme odcházeli z klubovny všichni obohaceni.