Ve středu 22.1.2020 se nás brzo ráno sešlo na autobusové zastávce dvanáct. V podstatě to nejotrlejší jádro našeho spolku, kterému se podařilo probudit kolem páté ranní hodiny.

Cílem naší cesty bylo zlato. Nehodlali jsme zlato rýžovat, ale kochat se na něj jen pohledem při návštěvě výstavy Poklad Inků v Brně. Po požití výborné ořechovky naší šéfové cesta do Brna probíhala v klidu. Někteří škodolibí členové to připisovali jednak zkrácenému nočnímu spánku a jednak směsí Kinedrylu a alkoholu. Vzhledem k tomu, že naše skupina představovala převážnou část cestujících, vytvořil řidič v prostoru autobusu teplotu rovníkového pásma, ve kterém jak se domníval, Inkové žili. Na rozdíl od Inků jsme to přežili.

Pod neomylným vedením naší šéfové jsme bez bloudění vstoupili v pavilonu C brněnského výstaviště do světa Inků. Ke zklamání ženské části výpravy se opravdu jednalo jen o neprodejní výstavu. Ke všemu převážná část zlatých exponátů byla určena k rituálním obřadům a ne na ples Diakonie v Rýmařově, kde přítomné tanečnice v pátek vystupovaly. K dovršení všeho teplota výstavních prostor simulovala teplotu okolo dvou tisíc metrů nad mořem, ve kterém k překvapení všech Inkové žili. Krásnější část výpravy proto vzala prohlídku ve zkráceném režimu. Zbytek času, než se uráčil jeden z mužské menšiny přijít na kávu, strávila u tohoto nápoje doplněného místními sladkostmi.

Přestože jsme přesun po Brně tam i zpět prováděli pro nás vesničany v málo známé šalině, nedošlo k újmě čehokoli. Na stejného řidiče zpátečního autobusu jsme asi ráno udělali nezapomenutelný dojem a tak jsme si opět užili tropické pásmo až domů.  Dnešní prožité zlaté okouzlení si se svými zlatými šperky jistě někteří z nás zopakují i v letošní plesové sezoně.