Dnes 18.3.2022 jsme šli pro náš mozek. Ne že by ho snad někdo z našeho spolku někde zapomněl. Ano zapomínáme, ale mozek je uložen naštěstí v hlavě a tu jsme ztráceli jen před mnoha a mnoha roky.
Teď ztrácíme jen věci hmotné. Rozhodli jsme se zúčastnit výšlapové akce pro všechny Senzační Seniory v rámci Národního týdne trénování paměti. Trénovat cokoliv každý z nás opravdu potřebuje.
Na seřadišti před Úřadem práce jsme se vřele vítali a vypouštěli při tom ze 17-ti hrdel decibelový hluk, připomínající tisícihlavý dav. Ten přehlušilo jen houkání přibližující se sanitky. Usoudili jsme, že akce bude perfektně jištěna. Naše šéfová je tím známá. Neponechá nic náhodě. Dnes asi zajistila i houkací odvoz pro odpadlíky. K všeobecnému zklamání si nás sanitní vozidlo nevšimlo a pokračovalo asi k jiným seniorským výletníkům.
Všichni jsme si tu krátkou chvilku před startem v pohodě užívali. No všichni. Kromě jednoho ze dvou mužských členů našeho spolku. Ten zažil adrenalinovou bombu již zde na startu. Při pokusu přivítat přicházející novou neznámou a nezvykle mladou spolkovou členku se dočkal překvapení. V reakci na jeho významný přivítací úsměv se tato převlečená seniorka prodrala zástupem životem ošlehaných kolegyň až do jeho blízkosti. Se sklopeným zrakem a trochu nesměle zašeptala: „Pane, neměl byste u sebe menší obnos? Já bych vaší půjčku náležitě ocenila.“ Přitom si nenápadně rozepínala svou obnošenou větrovku. Ještě, že tento důchodce rázem proměněný v jinocha má pozornou manželku. Její zrychlený pohyb, který nedokázal na startovacích blocích vyvinout ani světový sprinter Usain Bolt znejistil nabízející se dámu natolik, že rychle odkráčela směrem k ubytovně U Potoka.
Po tomto nepodařeném pokusu o nové členství v našem spolku jsme vyrazili na lesní cestu směřující do starého lomu. Slabé jarní sluníčko nás doprovázelo spolu s třpytivým šuměním Černého potoka až k odbočce na louky, které se zatím nedočkaly probuzení zeleně. Zde jsme se naposledy vyfotili jako celá skupina. Větší část výpravy totiž usoudila, že její mozkové buňky již nepotřebují další dávku kyslíku a vyrazila odtud přímo k cíli.
Zbytek výpravy pokračoval v mozkovém putování ještě několik stovek kroků do místa, kde se oddělila další členka. Byla to naše pohybově nadaná tanečnice, která se dokonce nebojí ani vlků, lišek nebo divočáků. Nedočkavě si to zamířila hlubokým lesem k domovu za svým manželem. V cíli nás od ní uklidnila emailová zpráva, že v této honitbě se kromě kůrovce žádný jiný živý tvor nevyskytl. Manželovi se tedy vrátila celkem nepoškozená. Všemi opuštěná šestičlenná skupina utopila svůj smutek v lahodném likéru. Poté vyrazila do vzdáleného cíle své cesty. Tentokráte to byla restaurace U kata.
Na hranici městské civilizace a travnaté divočiny nás čekalo opět překvapení. Přítomná již několikrát zmiňovaná majitelka 20-ti švagrů opět nezklamala. Všichni víme, že v jakémkoliv námi doposud navštíveném místě má nějakého svého švagra. Dnes tu náhodou čekali švagři jen čtyři.
V hospůdce jsme společně s první skupinou konzumovali vařenou chmelovou vodu a probudili k životu vyschlé tělesné buňky. Přesvědčili jsme se, že nám konzumace kyslíku opravdu na rozdíl od obsluhujícího personálu nastartovala mozek. Bystrostí nejvíce vynikla majitelka množiny švagrů. Okamžitě poznala, že pivo stojící před ní není to malé, co si u zpomaleného číšníka objednala. Zkušenosti s početnou rodinou v ní vypěstovaly velkou skromnost. Bez vyvolání skandálu zaplatila velké pivo. Vypila malé a zbytek piva vrátila obsluze.
Přesto všechno to dnes byl krásný den nabitý přehršlí zážitků. No prostě den stvořený ke šlapání pro mozek.
Video dokumentace celé cesty je zde.
