Po zkušenosti z minulé opožděné velikonoční oblévačky sedím již od 13:30 na lavičce před zápražím. S mým novým mobilem hraji oblíbenou hru „Hádej, kam jsem ti umístil novou ikonku s počasím“. Hodlám se totiž dnes prohlásit rosákem (pro genderové aktivisty rosničkou) a ujistit peloton, že dnes bude pršet až po 20-ti ujetých kilometrech.

Z pekelného soustředění mne vyruší obrovská tlaková vlna, která přemístí asi půl tuny jehličí z naší smrkové stěny na včera krásně zametený chodník. To zas bude keců, že jsem to špatně zametl. Emilka totiž nevěří na nenadálé přírodní úkazy. Pátrám po původci této nepříjemnosti. V protisměru po silnici vedoucí kolem našeho domu se obrovskou rychlostí řítí nějaký malinký cyklista. Překvapeně zjišťuji, že se jedná o naší šéfovou. Nikdy bych nevěřil, že třicet kilo živé váhy může rozvířit tolik vzdušných vírů. „Asi si jede v předstihu koupit v Bile něco na pití,“ napadá mne vysvětlení. „Zapomněla, že na trase jsou tři hospůdky,“ potutelně se škodolibě umívám.

Emilka, která vychází z domu, si naštěstí nevšímá opět nezameteného chodníku. Velí k odjezdu. Přemísťujeme se na místo startu dnešního cyklo toulání. Již z dálky je vidět dvě členky z živého obrazu na bruntálském Karlově mostě. Mostový umělecký dojem je nahrazen suchým výrazem signalizujícím odhodlání zdolat dnes trasu alespoň o 5 km delší než posledně. Ptám se jich na cíl zrychleného přesunu šéfové.

Obě mně sborově informují, že Irenka se ihned po příjezdu chválila: „Dnes mám náhradní oblečení, troje náhradní kalhotky a dvě pláštěnky.“ Když jí však položily všetečnou otázku: „Proč ale nemáš na elektrokotle baterku, když ji všechna elektrokola obvykle mají?“ Ztuhla a odpověděla jim až po minutovém tichu: „Já kráva ji zapomněla před naším panelákem.“ Po této informaci mi rychle došlo, proč se v této křehké seniorce vyprodukovalo tolik pohybové energie. Na pozadí mojí šedé kůry mozkové se promítlo dnešní první hororové hlášení. To je špatné znamení. Dnes se něco stane.

Náhle se ozvalo hlasité automobilové troubení. Nejela však žádná sobotní svatba. Jednalo se o zoufalou snahu řidiče nepřejet přijíždějící další členku našeho pelotonu. Bez respektování všech dopravních předpisů mu totiž s úsměvem z boční silnice zkřížila dráhu jeho automobilu jedoucího po hlavní. Po seskočení z kola nám udýchaně děkovala: „To jste hodní, že jste mi neujeli. Jedu jako vždy pozdě že jo?“  Našim překvapeným obličejům ukazuje v minulém století zakoupené hodinky. Je na nich 14:15. Vysvětlujeme jí, že pokud bude používat přesný čas z mobilu, má k dobru ještě asi pět minut. Když však vyházela z cyklo tašky veškerý obsah aniž by zahlédla nějaký mobil s časovým údajem, změnila se již v druhou ztuhlotinu. „Já jsem asi nechala mobil před barákem,“ špitla odevzdaně. Návrat k domovu jsme ji však rozmluvili. Moje šedá kůra mozková promítla druhé hororové hlášení. To nedopadne dobře. Raději ať zmokneme ještě více než posledně.

Sjíždějící a odjíždějící mumraj doplnilo volání od autobusového nádraží: „Ahoj tak já jedu taky,“ popřel mailem inzerovanou neúčast na dnešním cyklo toulání právě přijíždějící předseda konkurenčního seniorského spolku. Jeho mateřský tým totiž dnes pořádá pěší vycházku po hřebenech Jeseníků. Chápal jsem, že neúčastnit se jejich vycházky by bylo pro předsedu společensky neúnosné. Přesto však je zde a s úsměvem seskakuje z kola. Naše nechápavé výrazy zahání poutavým vysvětlením důvodu svého současného rozhodnutí. 

„Jsem pečlivý člověk,“ začíná svou přednášku a nezapře tak bývalého učitele. „Na zastávku autobusu chodím vždy 15 minut před odjezdem. I dnes jsem toto pravidlo neporušil. Kromě pečlivosti jsem jako předseda obdařen i nadáním pro strategické plánování. Vždy vše předem promyslím. Autobusy směřující do Malé Morávky zastavují totiž v Bruntále na třech zastávkách,“ informuje napjaté seniory. „Po pečlivém plánování jsem dnes zvolil k nástupu do autobusu tu nejvhodnější z nich. Zastávka na vlakovém nádraží je daleko a nebudu se přeci již ráno unavovat kilometrovým přesunem. Zastávka u Selika je sice nejblíže mému bydlišti, ale takto uvažují všichni,“ významně předvádí svou genialitu. „Nebudu se přeci tlačit v dnešní covidové době tělo na tělo a přitahovat ty neviditelné viry. Zvolil jsem tedy zastávku u bazénu. Zde nastupuje málo lidí. Budou volná místa na sezení. Jako důchodce, pak již nikoho sednout nepustím. Takto si v klidu odpočinu před dlouhým výšlapem,“ končí jako před léty, kdy stával před tabulí, své vědecké pojednání. Zatím však nic nechápeme.

Poznává naše pomalejší zapalování a upřesňuje svůj výklad: „Opravdu přesně dle jízdního řádu supěl do kopce k mé zastávce autobus. Nasadil jsem si respirátor. Připravil drobné. Vyhlásil pohotovost mému stehennímu svalstvu. Byl jsem připraven rychle nastoupit a nezdržovat cestující. Na semaforu totiž svítila zelená. Autobus mne bez přibrzdění minul. Nikdo mi nemával. Dalším studiem vyvěšeného jízdní řádu jsem si všiml malým písmem zobrazené informace. Autobusy do Malé Morávky na této zastávce nestaví. No a tak jsem zde,“ bodře končí svůj zajímavý výklad.  Třetí hororové znamení se na mé šedé kůře mozkové zobrazuje již v křiklavě rudé barvě. To zas bude den.

Na elektrokole vybavené i baterkou přijíždí konečně šéfová a zbývající osmý člen pelotonu. Jsme všichni. Je 14:05. Vyrážíme. Celou cestu čekám nějaká další překvapení. Překvapuje mne však jen kolektivní dobrá nálada, úchvatné výhledy na hřeben Jeseníků ochuzené o nepřítomnost zde stojícího předsedy a dobře chlazené pivo ve dvou hospůdkách.